Ubrecena az za usima

Ahoj :)

Za chvíli odlítám, ale předtím mě ještě čeká stěhování věcí k našim. Aspoň mám co dělat, protože 14 denní loučení už si pomalu vybírá svoji daň. Jasně, být utahaná je do letadla docela praktické. Co už ale nezvládám, je nával emocí. A kdyby aspoň nebyly tak silné. Jenže ony, mrchy, jsou. Snažím se to zabít prací, ale to pomáhá vždycky jen na chvilku... Vážně mě překvapilo, že začínám být smutná. Vždyť je to jen rok! A třeba ani tolik ne... I když si tady tolik lidí myslí, že se nevrátím už vůbec :D Mrzí mě, že jsem se nestihla rozloučit se všemi, nemám ráda neuzavřený kapitoly... Nj, tak šup, místo psaní bych měla balit. A proto jsem si k tomu pustila Erica Claptona, protože přes slzy nevidím, jestli si balím svoje věci. (Sorry, Yuyu, jestli nemůžeš něco najít, tak jsem to vážně nesbalila... ;) Ale zase jsem vás ve špajzu nechala něco k jídlu, to se počítá, ne? :D)


Hlavní je ještě stihnout dořešit plnou moc a zrušit tarif na mobilu. Jinak myslím, že mám (skoro) všechno. Možná nejsem připravená úplně 100%, ale risknu to. Ne, že by mi zbývalo něco jiného.

'Tak ahoj!' zazní z dálky, to zahlédli je kluci, 
co jsou vedle v ňáký stodole, taky zastavil je hrom, 
'tak ahoj!' - pozdrav bez obálky, večer budou asi sedět spolu, 
když už se tak sešli a jsou správně v tom. 

Pac a pusu posílá 
Máří
(zatím ještě s diakritikou)