Půlka května "Hele, a proč s náma nejedeš?" "Nemám nic najeto.""To nevadí, my taky ne. To dáš.""Tak jo!"
Konec května - Possum postuje, jak má sbaleno. Hlad postuje, jak má sbaleno. Hamík postuje, jak má sbaleno. Já mám koloběžku u Possuma.
1.6. na srazu OF mi Martin vysvětlí, že Viking 600 je v tomhle počasí moc, nabízí zapůjčení Vikinga 300. Ještě ani nevím, jak moc to budu doceňovat.
2.6. Bláha postuje, jak má provizorně sbaleno. Já si vyrážím půjčit spacák. V 17.00 začínám balit. Sraz je v 18.00. V 20.30 přijedu a je to tak akorát.
Celé mi to připadá jako jeden velký nesmysl. Celou zimu jsem nic nedělala, na koloběžce jsem od září stála možná desetkrát a budu jediná holka. A vlastně ty čtyři týpky vůbec neznám. To přece nemůže fungovat. Fakt ne. Vážně. Takže jedu. Těším se na to. Baví mě reakce "ty jsi magor".
Balím se do dvou 12l brašen. Znamená to minimum věcí. Spaní na divoko pod plachtičkou/pláštěnkou. Uklidňuje mě plánovaná nákupní zastávka na každý den, takže úplně natěžko to není. Tričko KR a DR, svetr, větrovka, pláštěnka, sukně, tříčtvrťáky, kalhoty do kempu, ponožky, spodní prádlo. Jo, a šaty v barvě námořnické modři, to až dojeme do cíle :) Spacák, karimatka. Oříšky. Hygienické a zdravotní drobnosti. Nůž, nářadíčko, náhradní duše. Provázky. Brusinky :D
Z pátku na sobotu spíme v Liberci na zahradě u Jirky Siky, který si pro nás za týden přijede autem. Je mi dost zima. To bude týden. Že já debil si nevzala teplejší spacák...
Honza Hlad, Láďa Bláha, já, Honza Hamršťík, Tom Possum
Sobota ráno - než vyrazíme, pěkně se poctivě všichni zvážíme, až málem strhneme Sikovic domácí váhu. U mě dobrý, 11kg nákladu+voda. A už jedem. Sice mi tvrdili, že to bude po rovince a po asfaltu, ale pánové... Asi máme jiné vnímání reality. Co byste nechtěli od Liberce. Nahoru a dolů, pěkně šotolinou, až se bojíme o duše. Hlavně teda já a TP, páč přece nejlepší koloběžka je silniční! Nakonec se z toho vymotáme, koupíme snídani a loučíme se s ČR. Konečně to vypadá na asfalt a rovinku. Počasí je krásné. A my jedeme. A jedeme... a jedeme. Na dnešek je plán 120km. Mám záchvaty mladistvé energie a občas ujíždím. Paráda. Klid, volno, koloběžka a já. Znáte ten pocit, že vám funguje tělo? Přesně to se mi děje.
Odpoledne potkáváme príma jezero, koupačka musí bejt. Přestávka je skvělá, nicméně končí děsivým zjištěním. Moje přední kolo je úplně prázdné. (Střih o dva týdny zpět, kdy mi TP lepí duší samolepicí záplatou). Záplata se na sluníčku odlepila a já se učím lepit kolo. Je to v zásadě dost jednoduché. Prostě si k němu stoupnu a koukám se, jak se kluci tuží. Bohužel sluníčko hřeje a lepení se nedaří, přesouváme se do stínu. Sice mám sebou novou duši, ale i v té nacházíme dírku (varování, nesundavejte čepičky z náhradních duší). Nakonec přece jen vyrážíme dál. A zase jedeme. Když už máme stovku za sebou, prorazím duši o obrubník. Dostávám se do jakési letargie. Sedám na obrubník a čekám, až mě někdo najde.
Pro první den docela dost zážitků :D Noc pokračovala. Já jsem našla špunty do uší a málem bych zaspala i déšť. Ještěže mě Láďa budí. Zbytek noci znám jen z vyprávění, protože jsem si hověla pod přístřeškem. Hlad se v hamace dusí, tak si stele na asfaltu, kde ho zastihne další déšť, stěhuje se pod strom a tam píchne karimatku, vrací se do hamaky, kde se dusí. Hamík zase nevydejchává chrápání ze všech stran a raději se přesouvá na lavičku. Já se ráno budím vyspalá jako už dlouho ne.
Ráno má ovšem jiný problém. Začaly mi měsíčky. Jako, já je čekala, ale pozdějc. No nic, nedá se svítit, uvidím, co to způsobí. Abych toho neměla málo, přes den prší a fouká. Odpoledne je mi dost zle a flákám se. Křeče v břiše a bolavý záda. ALE! Když se soustředím na odraz a jedu rychle, je to dobré. 2 hodiny se mrcasím, pak se nakopnu cukrem a jedu. Je mi zima, probíjím se protivětrem, ale tělo se srovnává. Já věděla, že mě v tom nenechá. Počasí se k večeru umoudří a tábor stavíme bez deště. Chvilku mi trvá si uvědomit, jak plachtičku natáhnout, už je to nějaký ten pátek, co jsem bivakovala s pláštěnkou...
Je druhý den večer. Hamík brzo zalezl a já jsem trochu nervozní. Asi byla chyba si domlouvat vaření s někým, koho vlastně neznáš. Zbytek party vypadá celkem v pohodě. Ze sebe začínám mít pocit, že to půjde. Tělo nebolí, držím si standard teplého suchého oblečení na noc. Přes den můžu zmoknout, to se hejbu, ale večer komfort musí být.
Třetí den. Budím se opět vyspalá. A cítím se... živá. Krásně živá. Ještě to nevím, ale tenhle pocit mě bude provázet po zbytek týdne. Probudil se můj vnitřní živel. Problémy zůstaly doma. Tady se mě nikdo na nic neptá a co neřeknu, tak se neví. Nakecám toho dost, ale neříkám vlastně nic. Když chci být sama, prostě si dupnu a poodjedu. Mám pocit, že jsme naladění na podobnou vlnu. Čekáme na sebe, ale každý má svoje tempo. Pak nahodím do sluchátek SkaP. Parádička, na to se jede naprosto bohémsky! Ráno bylo chladno, ale brzo se oteplí a já se převlíkám do letního setu - sukně a podprsenka. Těším se, jak se vrátím opálená :) Potkáváme soutok Nisy a Odry a ráz krajiny se zase mění. Na stezce jsou popadané škeble... A víte, proč tam jsou? To vám někdy prozdradím naživo... Projíždíme lužní krajinou a to znamená mraky komárů. Jak v tom najít místo na spaní? Skončíme u kravího výběhu. Ještě před večeří vyžahneme vodku s brusinkama a konstatujeme, že jedna flaška je málo. Chtělo by to tak...tři.
Čtvrtý den. Ztrácím kontakt s realitou. Netuším, co je za den. Dýchám a dupu. Kecám. Směju se. Kupujeme příslušné zásoby vodky na večer, ale protože potřebujeme zahřát při jízdě v bouřce, jedna flaška zmizí už cestou. Přijdu si střízlivá, ale z vyprávění jsme asi nebyli. Jenže, když je přívalák, čekáte kroupy, vidíte blesky... Co udělat lepšího, než dupat a ještě se při tom umejt? Den byl nakonec dost dlouhý, bohužel se mi podařilo vyresetovat tacháč (neveřím, že by někdo přišel na způsob, jak se mi to podařilo :D), ale i tak byl dlouhý. Leč našli jsme fotbalové hřiště s přístřeškem. Takže večeře a zahřát se vodkou. Přiznávám, že si nepamatuju úplně všechno. Asi to stálo za to, protože se mi kluci až do konce výletu smáli. Ale hlavu jsem si pročistila, to zase jo.
Pátý den. Trochu mě udivilo, že po nějakých dvou hodinkách spánku nemám kocovinu ani jiné příznaky. Poláci uměj dělat vodku. Řekli jsme si, že 100km den čtyřikrát po sobě stačí a jedeme na výlet (proto jsme dali 85km). Měla jsem náladu být sama. Nejsem zvyklá na lidskou společnost a ačkoliv jsou Nutrie výborní, někdy potřebuju asocializovat. Což na koloběžce jde. Dorážíme k velké vodě, ale je sladká. Potkáme kemp, kde se nejde umýt bez ubytování. No jsme snad nějaké fifinky? Ale dobří lidé jsou všude. Od párku českých cyklistů vysomrujeme jeden žeton a já si můžu dopřát teplou 4min trvající sprchu. Nocleh na komáří loučce. Vlastně už to ani nevnímám, rozčiluje mě bzukot, ale kousance za chvíli zmizí.
Šestý den. Jako obvykle během dopoledne narazíme na několik skvělých míst na spaní, které bychom objevili, kdybychom si ještě kousek popojeli... Přibývá lidí a civilizace, až nakonec... MOŘE! Jsme tu. Teda nejsme, ale řekněme, že jsme dosáhli jednoho z postupových cílů (předchozí body - hranice, soutok). Ujíždíme z civilizace, což moc nejde, ale nakonec nalezneme opuštěnou plážičku, kde se zasekneme na moc dlouho. Dokonce na tak dlouho, že přívoz na Rujánu pouštíme pro dnešek z mysli. Jsou tu skvělé vlnolamy z dřevených sloupů. Když dojdete na jejjich konec, tak stojíte a zíráte na moře. Přemýšlím, jak je daleko na Zéland. Začínám cítít svobodu. Dochází mi, že Zéland je daleko v protoru i v čase. Je to moje životní láska. Ale pomalu nacházím radost a lásku i v životě, který vedu teď. Tam, na mole mi to dochází. Zavřu oči, poslouchám moře, vítr, racky... Toulám se, vzpomínám... Loučím se.
Sedmý den. Ráno jsme se mrcasili všichni. Ono když spíte u pláže, kterou v noci pěkně načechrá píšečná rolba, prostě se nikam neženete. Myslím, že je trochu znát únava. Ne, že by něco bolelo, jen taková ta celková. Dochází mi, že se za chvíli rozloučíme. Snažím se na to nemyslet a dupu. Užívám si přírodu okolo, jedeme podél moře, prohlédneme si sovětskou ponorku. Nevím, jak je to možné, ale hrozně si spálím ruce. Ano, přesně na té části, která už byla hnědá. Když nás večer chytne bouřka, tak je mi zase zima. Prostě si nevyberu. Odpoledne přejíždíme na Rujánu a hledáme nocleh. Tím nadupeme dalších 20 km a chytne nás májová přeháňka. Uprostřed ničeho objevíme stará kasárna a pomník a útes. V kasárnách by šlo spát, ale je to tam dost divný, dám přednost plácku za pomníkem. Rychle uvařit...a okamžitě usínám.
Osmý den.
...a spím jak Šípková Růženka. Ostatní se rozložili nad útesem a v 9.30 mě budí, že už by rádi vyrazili. Škoda, že Hlad nepřišel tak o 15min dřív, protože mám čerstvě nateklé oko od komářího stípnutí. Vypadám děsivě (a navíc nevidím). Poslední den!! To není fér!!! Naštěstí než dojedeme k majáku, splaskne to. Užívám si vítr, výhledy, pohyb... Vím, že se blíží konec, ale proč se tím trápit teď? Konečně potkáváme cykloukazatel "Kap Arkona 23km"... lezu na něj jak opice, ani nevím proč. Je to přesně jedna z těch volovin, co se tu dějí každý den. Prostě proto. Že se mi chce. A to je krásně.
Kap Arkona. Dojeli jsme do cíle. Maják, co není maják, protože maják, co je maják, je vedle, ale na našem obrázku byl ten, co není maják, takže to je náš cíl.
Pak už jen místo na spaní, tak aby mohl dojet Jirka s autem. Kluci si jedou prohlídnout slovanské hradiště, já potřebuji chvíli pro sebe, sedím na pláži, zírám na moře, na západ slunce a povídám si. Je toho tolik, co nedokážu říct. Hlavou mi běží obrazy, ale nezformují se v slova. Možná slova nejsou potřeba? Krása, vděčnost vesmíru, život, živel, slzy. Jsem. Tady jsem.
Ale to bychom nebyli Líné Nutrie, kdybychom nezakončili výlet trochou alkoholu. Zvlášť, když si sebou vzali Rozkalující Nutrii :D Party skončila nad ránem, viděla jsem začátek východu slunce. Koupala jsem se v noci v Baltu (výborně studenej!). A pak jsem to dospávala v autě. Nechtěla jsem, ale na zadní sedačce byl tak odporný vzduch, že to asi bylo to nejlepší.
Taková trochu naše...
Fotky od Toma Possuma, já byla moc gramařka na to brát foťák
Album na MicroAdventures.cz ... a snad budou i další. Fotili všichni. Kromě mě.
Prubežné album Honzy Hlada
Výběr Honzy Hamrštíka
Prubežné album Honzy Hlada
Výběr Honzy Hamrštíka
Žádné komentáře:
Okomentovat