Cirhoza jater snadno a rychle

Ve ctvrtek jsem mela odletat zpet na Zeland.

Prave jsem docetla clanek 23 signs you were born to travel (zhruba splnuji 21).

Posloucham Psi vojaky a nechapu, ze jsem je na skoro 2 roky vypustila z playlistu.

11. brezna jsem se vratila po 15 mesicich z Noveho Zelandu. Zadana. Na dvoumesicni navstevu. Nejak se to zvrtlo.

11. brezna jsem po 30 hodinach v letadlech a na letistich vystoupila na Letisti Vaclava Havla. Protoze metro tam porad nevede, prijeli me vyzvednout tata a Jira. Chvilku jim to trvalo, a tak jsem si naplno uzila skupinku 30 letych mladiku stezujicich si na voloviny. Cesky. 

Setkani bylo dojeme (jak jinak). Kupodivu jsem ani nebyla prilis unavena, spis hladova. Pizza to spravila. Po ni jsem odpadla. (Ne)cekane se projevil jetlag a probudila jsem se v 8 vecer. A byla jsem vzhuru. Kolem 7 rano jsem usnula, ale spanek pres den proste neni tak kvalitni. Noc opet vzhuru. Nedele pseudospanek. Zacala jsem si pripadat jako zombie, ale zase jsem zkoukla vsechny dily Kancelare Blanik, tudiz jsem si udelala prehled, co se tu tak delo celou dobu. Jsem vdecna rodine, ze me nechali spat a polospat, protoze na smysluplnejsi konverzaci to nebylo.

V pondeli jsem se odebrala do Dubi u Teplic, kde bydli Lenki s Pavlem a Eliskou (narozena az po mem odjezdu a ja se na ni mocinky moc tesila!), ktera o me netusila (obcas se vyplati znat manzele svych kamaradek). Zazvonim, vykoukne z okna a pry:"Mari? Jsi to ty?" Osvetlila jsem ji, ze ne, ze jsem ten balik z prace pro Pavla, kvuli kteremu musela cekat cele odpoledne doma. I podepsala dorucenku a nechala si me tam az do stredy. A ja se pomalu zacala vracet do stredovropskeho casoveho pasma. Proste ve dne jsem musela fungovat a tudiz jsem v noci spala. Juchej!

Zpet do Prahy a do... ZIMY! Vytahla jsem zimni kabat a kozacky! Ano, od rijna mi teplota pod 25 neklesla, ale 0  jsem nemela ani v cervenci! Co to je? Jira me vytahla na jeden z poslednich filmu Jednoho sveta - Nejdriv nas budou muset zabit (o hudebnicich a jejich snahach ovlivnit obcanskou valku v Mali), ktery navic vyhral Cenu Ceskeho rozhlasu za zvukou slozku. Priznavam, je to pro me jeden z nezapomenutalnych filmu... Tematika obcnske valky z pohledu skupiny obyvatel dotcenych ponekud vic nez ostatni... Neni to jedne ci druhe strane, o bojove strategii. Kdepak. Je to o muzikantech, kterym zakazali hrat, o jejich snaze vratit se domu a nakonec o velkem festivalu, ktery usporadali, aby ukazali vsem, ze to vazne skoncilo.

A v Praze zacalo to spravne silenstvi. Konecne jsem na FB hodila, ze jsem zpet. Aktivovala jsem si ceske cislo a zaridila litacku. Resp. tramvajenku, co se ji tu ted rika Litacka... (Tohle vse mi zabralo asi tyden... tedy, samotne zarizovani v souctu asi 30 min, ale dokopat se neco zaridit mi zabralo zbyvajicich 10 050 min). A najednou mi zacal chybet diar! Tuhle hospoda, tamhle obed, jindy vafle, pak hospoda a kdyby nahodou neco nebylo, tak dalsi hospoda urcite. Vazne mam pocit, ze jsem tak 4 - 5 tydnu bud strizlivela nebo se opijela (a je to gramaticky spravne bez carky pred nebo, jelikoz obcas to asi bylo obe naraz).

Pamatuji si to ovsem prakticky cele, za nejpamatnejsi povazuju koncert Krausberry, kdy jsme opili v Malostranske Besede dost nahlas probirali, jak to anglicke f*** je tak neznele ve srovnani s krasnymi ceskymi do pr**** a ku***. A taky proto, ze po asi 3 hodinach spanku jsem se druhy den musela dopravit do Bohnic na porotcovani (nastesti nesoutezni!) skautske pevecke souteze. (Coca-cola 4ever!).

Za zajimave povazuju skutecnost, ze ackoliv vsechny rozhovory zacinali prakticky stejne (Jak bylo na Zelandu), obvykle se vyvijely ruznymi smery. Tudiz jsem si skoro nepripadala, ze mluvim stale o tom samem. Skoro :) Za tuhle cast bych chtela vsem zucastnenym moc podekovat, protoze jednak jsem hrozne moc mlela o sobe (to delam porad, ale uz to snizuju, vazne :D) a jednak se mi to moc libilo!

V te dobe jsem absolvovala dalsi navstevu, rodinou, za neterinkou do Pisku. Neterinka se taky narodila az po mem odjezdu a taky jsem se nemohla dockat. Bylo to moc prima. Povidani, prochazeni, vinko, hlidani (misto zapnuti televize staci neterinku posadit na okno a ona hned zmlkne :). Kolem Pisku je krasne!

A pak prisel zacatek dubna a ja se ocitla v podivne situaci - na Zeland se nevracim, hledam praci, hledam byt... Nebo co vlastne ted? Byt jsem hledala asi 5 vterin, s praci je to na delsi lokte, ale i to je v reseni. Prislo postupne strizliveni (alkoholove). Proste najednou me to prestalo bavit, prestalo me bavit stavat v jedenact, probouzet se ve ctyri odpoledne a vlastne nedelat vubec nic... No, kdyz uz padlo rozhodnuti zustat, tak druhe rozhodnuti bylo prestehovat se na Smichov a tretit rozhodnuti koupit si kolobezku. Svete div se, Nistleri meli zrovna na sklade K7!!! Jooo!! A tak Horik dostal mladsi sestricku Johanku.

Nasledoval jeden delsi vylet na par dni do Birminghamu za Anickou. Kdyz vynechame, ze kvuli zpozdeni letadla mi ujel bus a ja opet travila noc na nejakem letisti (uz jsme zvykla), byl to super vylet! Libila se mi knihovna... A vic jsem z B asi nevidela.. Teda, videla, jezdili jsme autobusem sem a tam, zahledla jsem ruzne ctvrte... A jednu prima kavarnu, kde pracuje Ani kamaradka, Ceska, ktera nas pak vzala k sobe na kafe a zustaly jsme skoro do 10pm. Bylo fajn zase slyset anglictinu a videt auta na spravne strane silnice :D (Hodlam se o tom rozepsat vice i natahnout  fotky... vsechno bude... :D nemusite mi to pripominat kazdy pulrok :D)

I batuzkari maji obcas dovolenou...

Po navratu prislo stehovani (statistika: 21 bananovych krabic, 1 velka IKEA krabice, milion malych krabicek a 5 velkych pytlu. Krabice jsem plnila napul obleceni\knihy. Obleceni doslo driv nez knihy), po stehovani uklizeni pokoje a mezitim venku jaro! Pro prebytek volneho casu jsem si zadobrovolnicila na Prazskem maratonu a vyhecovalo me to k zasadni kolobezkarske aktivite :D Dnes jsem koukala na tachac (nainstalovan 2.5.) a uz mam 107km! A pro staly prebytek casu jsem odpovedela PrPomu, ze kdyz potrebuji nejake ty lektory, ja bych tim to tam klidne cele zlektorovala. A ono to vypada, ze asi jo :D Hm, ze bych se na stara kolena opravdu konecne dostala ke sve milovane prvni pomoci? :)

Obcerstvovacka po probehnuti stada

Nu, a po tom hroozne dlouhem clanku (opet jen o me :D), bych rada rekla jednu vec. Dve... tri... Cela situace kolem rozchodu s Richardem a neodletem na Zeland nebyla a stale neni uplne jednoducha. ALE! Protoze jsem zivotni optimista (uch :D), vidim v tom celem nejake to pozitivno. Myslim si totiz, ze kdybych ze Zelandu musela na dobro odjet, vratila bych se do Cech hrozne nastvana, vubec bych si to neuzila a za chvili bych zase nekam zdrhla. Do Anglie. Do Kanady. Nebo jinam... A ono ne. Po prijezdu jsem se citila hodne v pohode, uzivala jsem si setkani s vami vsemi, pozitivni reakce, naskoceni do rytmu (jako kdybyhom se videli naposled pred mesicem :D)... a to mi pomohlo videt, ze nektere veci mezi mnou a R nejsou uplne cajk. A taky, ze ma smysl se ted chvili zdrzet v CR, zase budovat zivot tady. Vim, ze jsem schopna odjet, prestehovat se daleko bude-li treba\bude-li se mi chtit a pujdu do toho s vetsim klidem, nez v prosinci 2014.

Cela Zelandska eskapada me hodne naucila. Vytvorila jsem si stabilnejsi sebevedomi. Naucila jsem se rychle vyrovnavat s emocemi. Urcite veci jsem pochopila, spoustu otazek si vubec polozila :) 

Co mi chybi, je rozlouceni se Zelandem. Rict sve vnitrni Goodbye, my love. Naposled se rozhlednou po krajine, po mori s pocitem "tebe si musim vryt do duse, uz se asi nepotkame". Pobrecet si v letadle. Vyplavit ze sebe smutek slzami a nechat za sebou, co se nepovedlo. Zabalit si do batuzku krasne zazitky a vzpominky. 

PS: Jo, objevila jsem, ze znovuzacinat se sportem je mnohem narocnejsi, nez s nim jen zacinat.

PPS: Taky jsem objevila, ze v Prazskych hospodach jeste neobjevili platebni terminaly.

PPPS: Promitani bude. Nekdy. Az se dokazu podivat na fotky. Tipuju, ze nejdriv na podzim.

PPPPS: Omlouvam se vsem, ktere jsem nezminila.... Sraz OF, kde jsem byla osocena, ze jsem ukecanejsi nez Tomik (neni mozna!... no...). Petrovi a Vladovi za pomoc se stehovanim skrini a postele... Dade, Lenki a Terezce za psychickou podporu pri psani CV... Lide, tatovi a Petovi za pomoc s domacimi ukoly... A vsem, kteri me podrzeli, kdyz jsem po Velikonocich resila, co dal...