Tady vsude sedel...

Mam pocit, ze Cesi se zde deli na ty, kdo u Jacksona pracovali a ty ostatni :-D A pak na ty, kdo zvladaji citovat Cimrmana prakticky z kterekoli hry a ty ostatni. (Kvizova otazka - z ktere hry je nadpis?). Ono se neni cemu divit, telo monotonne pracuje a jak se jinak zabavit? Hudbu jsem byla schopna poslouchat vzdycky jen chvili, tudiz jsem vyuzila obsahu disku zdejsich znamych a rozsirila portfolio "prectene" literatury. Napr. komplet Cimrmana jsem slysela priblizne 3x. Vlastne komplet ne, Rise hudby a Nemy Bobes pro me stale zustavaji trochu zahadou.

To jsem se chtela na okraj zminit o zajimavem fenomenu mezi ceskymi pickery a tim tema trhani tresni, merunek a broskvi prozatim opustit. Posledni tyden byl trochu na houby, ani nevim proc. Spadla jsem do skupiny lidi, pro ktere nebylo moc prace. A stat kazde rano v osm pred packhousem a cekat, jestli pro me Kevin najde praci me zas tolik nebavilo. A tak jsem skoncila a odjela :-) Jupi, konecne uvidim ze Zelandu trochu vic nez jen vyschlou otagskou placku!

Vyjeli jsme ve ct vecer (tusim, ze to bylo 29/1). Ja s Petrem v cervene Honde Odyssey, Klarka a Kubik v svetle modre Toyote Estime (nebo mozna Lucide, jeste jsem to poradne nerozlustila). Takze hned na zacatku pomalu odpadalo jedno puvodni presvedceni za druhym :-D Jedu autem (tedy ne stopem a budu platit za benzin) a s Cechama (s kteryma je mi ale primove a mame spolecnou cestu, tak proc ne). Dalsi padlo hned pri zastavce v Queenstownu na veceri (od Kevina jsme vypadli nekdy kolem pulsedme, hodinka do Q a pred nami nejakych 189km). Ale jakou. Ve zdejsim vyhlasenem podniku Ferdburger delaji (pry) nejuzasnejsi a nejlepsejsi burgery. A priznavam, ze ac jeden byl bezmasy, neodolala jsem vuni a nadsenemu vypraveni ostatnich - muj vyber padl na Sweet Bambiho, matne tusim, ze z koloucha. Vynikajici. Nehodlam se k masu vratit natrvalo a uplne, i kdyz nejblizsi dny budou nasvedcovat opaku, ale tohle jidlo by si oravdu nemel dal ujit zadny maso milec i nemilec. Byva tam ale oobrovska fronta, bacha na to, my cekali asi pul hodiny na objednani + 15 min na burgery, coz je i podle mistnaku vazne dlouho. A nekdy po devate konecne opoustime i Q a jedeme smer Te Anau. Cilem vyletu je Milford Sound, bajny zaliv. Z Q je to pres hory asi 100 km, autem neco pres 300. Ten vecer jsme do DoCackeho campu (Department of Conversation, neco jako nase MZP, vyhradilo pomerne hodne mist k moznosti prespani. Jsou tam suche zachody, vetsina je placena 6$ za osobu, pitna voda nekdy a sprcha vubec. Je to levna moznost prespani a jsou skoro vsude.) Konecne po dlouhych tydnech jsem se dosyta vyspala. Spat jsme sli asi okolo jedne a Klarka nas vzbudila pred polednem. Mym stestim je, ze v aute muzou spat 2 lidi a tak se nemusim patlat se stanem. Ma to jiste kouzlo :-)

Rano (ehm, v poledne) vstavame a vjizdime na Milford Road. Nadherna klikata cesta z Te Anau do Milford Sound. Cestou kazdych par metru zastavujeme na look outech a fotime jak divi. Je co. Vyhledy na Jizni Alpy jsou nadherne a naprosto promenlive. I kdyz to jsou porad ty same hory. Asi v pulce cesty projizdime Hommerovym tunelem. To je tunel, ktery zacali prosekavat v r. 1935 a skoncili az 1953. Ma na delku neco pres kilometr a vjizdi se do nej na pokyn nejvyse polozenych semaforu - pry na svete, ale o tom pochybuju, tipuju to na tuhle stranu sveta. Nevim, jak jsme byli vysoko, ale odhaduju to na nejakych max. 1600 m.n.m. Na tunelu je znat, ze se dolovaci technika v prubehu stavby vyvijela. Ze zacatku si pripadate jak v trpaslicim tunelu, na konci uz to pripomina starsi tunely v Rakousku.

Na druhe strane sjizdime az k mori. Cesta je docela dlouha a Petr se boji, aby cestou zpatky nezavaril auto jako minuly tyden na te nejvysse polozene zelandske public road. No, uvidime. Ja se nadsene rozhlizim kolem sebe a kocham se vyhledy. Kdyz jsme dojeli az dolu, bylo uz nejenom zatazeno, ale zacalo prset. Neni se co divit, jedna se o misto se srazkovosti 6,7 m/rok. Prsi vydatne a tak zavrhujeme vylet parnikem po zalivu, za cenu 60-70$ nevidet diky desti prakticky nic to vazne nestoji. Zato sandfly, zdejsi hnusne a odporne podoby saveho hmyzu o velikosti par mm, ale krvezivive vyhlizejicich jakokoli pocestne, se to tu jen hemzi. Zajimavym faktem je, ze nas zerou jen samicky. Po jejich kousnuti je nejdrive mala ranka, pak male natekle misto (mensi jak od komara) a to zacne svedit. A svedi. Nekoho pry i par dni az tydnu, u me je to obvykle na par hodin. Bohuzel ty prijdou v noci, kdy se drbu ze spani a nohy mam rozdrapane do krve. A repelenty samozrejme prakticky nefunguji. Tahle mala mrcha se objevuje hlavne na West Coast, coz potvrzuji. Jinde jsou taky, ale ne v mnozsrvi pripominajici italskou mafii v New Yorku.

Po male prochazce, z ktere se vracime uplne promoceni, dalsi pobyt zavrhujeme (ono se tu totiz taky nic jineho uz delat neda, prsi opravdu vydatne a aktivity pod strechou tu nejsou) a vyrazimee zpet. Petr auto sice nezavaril, za to pomalu zvazuje a pocit, zda vystacime s benzinem. Kdyz nahle potkame odbocku na "emergency fuel", zajasa. Ovsem cana 3,5$/l se mu zda prehnana (bezna cena se pohybuje okolo 1,8$/l). Bereme 8l. To by protocil panenky ledaskdo, ale neda se nic delat. Cesta za deste tu ma jeste jeden aspekt. Na obou stranach udoli zacnou ze skaly padat nadherne vodopady a vodopadky rozhodne v mnozstvi vetsim nez malem. Dojedeme do kempoviste a nic pozoruhodneho se uz nestane. Uprimne, osobne jsem trochu zmatena. Zatim je mi porad dobre, ale zacinam mit pocit, ze s touhle skupinkou nemam prilis mnoho konverzacnich temat. Ale rikam si, pohoda a az to bude problem, proste se odpojim.

V sobotu (vazne, teprve sobota?) zvladneme par kratsich vyletu vcetne krasne trecciku na Key Summit, z ktereho je videt nekolik udoli a kus jakehosi ledovce. Vracime se do Te Anau, jehoz centrum prochazime behem 10 min, umejeme auto (cimz ho zbavujeme zaplavy sandflies, ktera nam tam nalitala behem vareni obeda) a s ulevou bereme benzim. Zkoukneme maily (hura, po 2 dnech opet civilizace :-[) a to je jaksi vsechno. Zrovna pise Sarka, kamaradka ze sadu, ze budou spat v Glenorchy (vesnice cca 40km od Q, je to vychozi bod pro nejake treky a cesta k nemu vede po uboci kopcu svazujicich se az k Lake Wakatipu, ledovcovemu jezera u nehoz lezi i Q). Nu, proc ne. V Q se stavime pro nejake pitivo, po ponekud chaoticke domluve se setkavame i se Sarkou a Terkou a jedeme. Asi 1km za Q zacina prset tak huste, ze z vyhledu neni vubec nic. Za tmy a deste dojedeme do kempu. Terka usina hned, Sarka postavi stan a pomalu taky odpadava. Matne tusim, ze uz je davno po pulnoci, a odpadavam take. V opileckem polospanku vnimam, ze ostatni venku jeste konverzuji, ale tipuju, ze to nebylo zas o tolik delsi. Malem bych zapomnela! Po prijezdu na misto byl ucinen pokus o oplachnuti se v jezere (stale ledovcove Wakatipu). Ja byla rada, ze je do ceho vlezt a neprislo mi o tolik studenejsi nez nektere ranni potoky na tabore, lec zbytek se zastavil s vodou po kolena. Myslim, ze to byla ta chyba, dal uz nesel nikdo. Nu, coz.

V nedeli jsme zase vyspavali. Vsichni byli trochu matozni a ja byla rada, ze nemusim ridit. Petra to bavi a kdyz nemel potrebu se se mnou stridat, nehadala jsem se. Je to jeho (jejich, maji ho s Kubou napul) auto a ja jsem pasazer kvuli benzinu (ve dvou je to jaksi levnejsi ty naklady...). Pomalu vyrazime smer Q (pozdni obed v McDonaldu me postavil konecne na nohy. Kafe bylo bajecne a velke, jidlo lepsi jak u nas. Ale co ja vim, McD jsem nenavstivila uz pekne dlouho, treba i u nas uz delaji neco pozivatelneho). Odpoledne se stavime v Cromwellu, dame si teplou (!) sprchu, pozdravime Vojtu s Betkou, nabalime veci, ktere komusi vezeme do Christu a jedeme na sever. (Trochu zigzag, pres Christchurch a opet West Coast). Dojedeme az do freecampu za Omarana a vidime 2 duhy. Protoze je celkem jeste brzo a relativne hezky (cti zrovna neprsi), pustime si film "na dobrou noc". Proc ty uvozovky? Kdo videl casosberny dokument Katka, o zivote drogove zacisle holciny, ktera dokonce porodila holcicku, ale pak ji opustila, ten asi tusi. Zbytku doporucuji ke shlednuti. Btw. to uz je 1.2.?!

Uz je to dlouhe, timto tento prispevek koncim, ale jdu hned psat dalsi - psano 13.2. v Blenheimu.
Mari B-)