Pocity jak z rychliku

Novy tyden, novy mesic, nova cesta. Opoustime Central Otago a mirime do Christchurch, oblast Cantenburry. Mijime jezero Tekapo se stejne nazvanou vesnici a vyhlidkou na Mt. Cook a Jizni Alpy. Vyhled je to jiste pekny, ale bez snehu trochu nudny. Nebo je to mozna tim, ze tady mate krasne vyhledy prakticky vsude. Aspon jsem si to myslela. Christchurch v oblasti Cantenburry me presvedcil o opaku. Druhe nejvetsi mesto Zelandu a nejvetsi mesto Jizniho ostrova, lezi na naprost placce. Christ je docela zvlastni mesto. Mym problemem je uz vubec to, ze je to mesto, jeste na takovy shluk lidi nemam naladu. Ve svete je znamy hlavne zemetresenim, ktere pred asi 4 roky srovnalo se zemi 80% centra mesta a behem ktereho zahynulo asi 300 lidi. Ted se tu horecne stavi.

Libi se mi, jak vypadaji hotove casti, ale jsou to vzdy jen hezke ostruvky ve meste duchu a staveb. Nektere domy jeste cekaji na strhnuti, jinde jsou hola mista. Zaroven muzete potkat provizorne vytvorena centra zivota, kde se nachazeji obchudky, banky a stanky s obcerstvenim ve shluku plechovych kontejneru. Nevim, jestli jde o zamer nebo nahodu, ale vypada to rozhodne stylove. V dobe obeda se na lavickach vedle sebe posadi kravataci i zevlaci (napriklad dlouhodobi turisti. Vypadat jako zevlak tu neni nic tezkeho.) Za par let, az bude architektonicka myslenka dotazena do konce, to bude jiste hezke mesto (a pak prijde dalsi zemetreseni). V Christu jsme stravili jednu noc, kluci si vyridili nejake papiry a vyzvedli postu (v zime tu stravili 2,5 mesicu, to muselo byt jeste depresivnejsi nez ted) a potkali jsme nejake jejich kamarady. Prochazka po meste, bohuzel jsme nestihli zdejsi vyhlasenou botanickou zahradu, a trada pryc. Nikomu se tu nechtelo byt dele nez bylo nutne. Nejvic se mi libilo v Littletonu, cast kolem pristavu, najednou uplne jiny svet, krivolake ulicky, dokonce i naznaky kopcu.

Touhle dobou jsme spolu priblizne 6 dni a ja se zacinam uzavirat do sebe. Necitim se uplne komfortne a na Petrovu otazku, zde se nenudim, nedokazu presne odpovedet. Nuda to neni, ale pohoda taky ne. Mam v planu se s nimi svezt do Motueky a oddelit se. Predpokladam, ze par dni jeste zvladnu.

Na Abel, oblast na severu Jizniho ostrova, se da jet nekolika zpusoby, my to bereme pres Arthur's Pass - spojnici mezi East a West Coasts. Ovsem jakmile se priblizime k West Coast, zacina prset. Prespime priblizne uprostred ve free campu Klodyke, kde poprve uvidim zlotrile papousky Kea, kteri zerou tesneni na autech. Nase nechaji nastesti byt, ale mam z nich respekt. Jsou vysoci asi me po kolena a maji obrovske zahnute zobaky. Pry se nemaji krmit a ja tohle narizeni s radosti dodrzim.

Rano se probudim poryvy vetru, ktere clomaji autem - to je ovsem zaparkovane na okraji lesa. Jinak je klid (a poprchava) a ja mam cas premyslet. Situace je takova, ze kluci za par dni odlitaji ze Zelandu a prodavaji Odysseu. Klarka auto uz ma. Na me to parkrat zkouseli, ale ja jsem se zatim.zuby nehty drzela prestavy stopovani a prezivani ve stanu a backpackerech (zdejsi vyraz pro hostel), pripadne couchsurfing. Priznavam, ze vlastnit auto sama mi pripadalo neekonomicke (coz je) a hlavne tomu prece vubec nerozumim. Co kdyby se neco porouchalo? Co budu delat? A kdybych si koupila tohle auto, budu skoro bez penez. Nu, a tohle rano na Klodyku me napadlo, jak to udelat. Proc zmena nazoru? V Odys jsem uz prosedela pres tisic kilometru a vim, ze funguje. Ma nove predni brzdne kotouce, ktere sice trochu chrasti, ale to si pry casem sedne. Taky jsem cas v aute hodne vyuzivala na pozorovani Petra, ridickych figlu a zvedavymi dotazy, na co je potreba davat si pozor a co si je treba si ohlidat, kdyz se jeden stara o auto. Nj, uz jsem zahackovana. Vlastni auto znamena prostor, postel a nezavislost. Jeste o tom popremyslim...

Arthur's Passem (nejvyse polozenou vesnici Zelandu) jsme skoro proleteli. Oki, dali jsme se kafe a pie :-) Plan byl dat si osmihodinnovy vyslap na Avalanche Peak, nicmene dest a vitr, ktere se o par set metru nad nami meni na snehovou vanici, nam plany zmenily. Tudiz jeste ten den dojedeme do Greymouth a Westportu. Prsi. Dest nas zene dal, takze i kdyz se da rict, ze jsem projela cast West Coast, nezazila jsem tu skoro nic. Snad se sem za rok vratim. Spani opet ve free campu na trojkrizovatce Westport - Nelson - Picton. Chvilku neprsi, muzeme si ususit veci. Zato sandflies zase mraky. Uz lezou krkem i me.

Ve ctvrtek vjizdime do oblasti Abel Tasman. Motueka, centrum jablecne oblasti, mi neprijemne pripomina, ze za par dni mi tu zacina prace. Neprijemne myslenky odkladam  zvazuji, co ted. V Motuece jsme se setkali se Zuzkou a Lubosem, Klarinymi kamarady z Trebice. V planu je Abel Tasman walk, jeden z Great walks a pry nejhezci trek na svete. Behem planovani, jak to logisticky udelat, sdeluji, ze ho nechci jit cely, mozna prvni usek. Nejradsi bych uz byla uplne pryc, ale zase je tu otazka auta. Ve zkratce, i kdybych si ho koupila, klukum by se hodilo odjet smer Christ (a planovane odlety) az ve stredu za tyden. Rikam si, ze se zkusim projet a pak se rozhodnu. Podruhe v zivota ridim vlevo. Cca 15km od Motueky je kemp se studenou sprchou. Ze zacatku jsem mela tendence se porad sunout k leve krajnici, ale nakonec jsem to zvladla, Petr vedle me nezesedivel ani nevybuchl a stastne jsem nasla ostatni. Prakticky uz jsem se rozhodla, ze do toho pujdu, jen se mi nelibi, jak chrasta prava predni brzda (uz od Milfordu, to je prece skoro tyden!). Nez auto prevedeme, chci, aby na to kluci koukli. Ok, ale nemaji potrebne naradi, nechame to na vikend.

Dalsich par dnu bylo trochu zmatenych a ja si pripadala jak listek ve vetru bez sebemensi vule. Byla jsem s ostatnimi, nejak jsem fungovala, ale prakticky jsem nemluvila a rano jsem se budila s myslenkou "o dalsi den mene". Mezi Motuekou a Takakou (dalsi vetsi mestecko v oblasti Tasmanu) je priblizne 40 km. Prvnich dvacet jsou serpentyny do kopce, druhych dvacet serpentyny z kpce. Vlastne jsem.docela.rada, ze to nemusim odridit (ooo, kdybych jen vedela, ze za par dni budu na kvalitni silnice vzpominat se slzou v oku!). Za 4 dny jsme to jeli asi 5x. V patek melo byt osklivo, tak jsme si naplanovali Ngarua caves - nic moc, proste jeskyne s krapniky. Vic me zajimaly druhe blizke jeskyne, kam se da jit bez pruvodce, ale ty jsme prozmenu nenasli. V sobotu jsme zajeli az na nejsevernejsi cast Jizniho ostrova, Farewell split, pisecne duny. Uz mi zacina lezt krkem, jak je more moc studene a vitr moc studeny a moc fouka.... atd... Foukalo, ale bylo tam krasne :-) V sobotu vecer se klufi konecne dostali k rozebrani prave predni brzdy. Moc je nerozradostnilo zjisteni, ze bude nutne vymenit brzdne desticky, protoze jedna z nich je podivne sjeta. Asi se mezi kotouc a desticku dostal bordel, roztavil.se a dalsich 6 dnu delal desticce nneplechu. Ne ze bych mela uplne radost, ale pro me to znamena kompletne nove predni brzdy ;-) Velka legrace byla pozorovat kluky shanejici potrebne naradi, aby se dostali az k brzdam. Zeptali se jakehosi duchodce, ktery na to koukl a rekl:"Je to rozbity... nojo, asi kamen..", nacez dosel pro sveho kamarada a situace se opakovala. A pak jeste jednou. Naradi neme ani jeden z nich, ale aspon znali nekoho a tem mel gola sadu. Uf, tak uz vime, proc to chrasta. Je to rozbity :-D

V nedeli se s tim jeste nic delat nedalo a navic Zuzka, Klara a Luba meli na vecer zamluvene misto na spani na Abel Tasman walk, takze misto reseni brzd jsme vyrazili na vylet. Ja byla v casti vypravy koncivsi na Anchorage beach (pry nejfotogenictejsi plaz sveta. Jo, je hezka.)  a k ceste zpatky vyuzivajici water taxi. To byla legrace! Pan najizdel pekne na vlny, cakalo to a na konci nas z vody vytahl i s lodi traktor a dovezl az k autum! Uz jsem byla docela utahana. Ne, ze by me 12 km vyletik nejak znicil, ale co jsme na Tasmanu, tak neprsi a je vedro. A nejsou sandflies!!! A tesim se na zitrek.

Konecne :-) Pondeli. Nakup desticek, predani mechanikovi, ktery behem hodinky udelal vse potrebne a jedeme opet do Takaky (resp. jedeme se potkat s druhou pulkou vypravyx ale cestou se v Takace stavime vyresit papiry.) Je to uzasne jeddnoduche - Kubik vyplni jeden papir, ja druhy (trochu vetsi, musim tam placnout nejakou adresu) a zaplatim 9$ poplatek a auto je moje! Ok, jeste predat klukum penize, ale pravne uz je moje :-D Moje prvni auto!

Nasledujici dny se uz mnoho nestalo. Jeste jsme se kousek prosli a posledni noc jsme prespali v Motuece v backpackeru s teplou sprchou a prackou. Sprcha mi staci i studena, ale potreba si jednou za tyden vyprat tu holt je. Ono se neni co divit, mam tu v tuhle chvili asi jedno zimnejsi a dvoje letnejsi obleceni, tudiz jedno peru a jedno mam na sobe. Predpokadam, ze az se vratim, bude vsechno obleceni tak seprany, ze ho rovou vyhodim :-D Ve stredu konecne kluci vyklidili auto a odjeli ho vyluxovat a umyt. Kdyz se vratili, vypadala Odys uplne stejne. Rikala jsem si, ze treba nepoznam umyte auto od neumyteho, nakonec pry byl ale hacek jinde - nejblizsi lux a mycka jsou v Richmondu. Uz mi to bylo jedno. Chtela jsem pryc. Co nejdal. Kluci alespon vzali smetackem ten nejhorsi bordel, Klarka naskladala jejich veci do sve Toyoty (jak to udelala nechapu, ale myslim, ze musi byt mistryni v tetrisu :-) a odfrceli. Louceni bylo rychle.

A ja byla najednou sama. Uplne sama. S autem. Nevedela jsem, co delat. Naskladala, resp. nahazela jsem veci do auta a vypadla z Motueky. V Richmondu jsem nabrala benzin (ehm, mistni klucina mi musel trochu vysvetlit, jak na to), koukla do mapy a jela jsem.

Tim se uzavrela druha etapa meho aktualniho vyletu. Mam auto, nemam penize, jsem sama a nevim, co delat. V brise mi klokotaji nevyrcena slova a pocity. Ze samoty mam trochu radost a trochu strach.

Nu, a to bylo 11.2. Zbyva mi popsat jeste posledni tyden, snad to bude uz rychlejsi.

Pac a pusu!
Mari

PS: Fotky
1. Kostel v Christu, v dobe zemetreseni obletel svet, nesmi se k nemu
2. Christchurch
3. Plaz ve Westportu
4. Skalni ukazy, ktere jsme potkali cestou
5. Nejdelsi swingbridge Zelandu - 110m
6. Motueka - history port
7. Netusim
8. Anchorage beach
9. Traktor v mori